Úvod

1. Pokřtěným dětem, které ještě nebyly svátostí biřmování a eucharistie plně uvedeny do křesťanského života, stejně jako těm, které přistoupily k svatému přijímání teprve nedávno, má církev věnovat zvláštní péči. Okolnosti dnešního života, v nichž děti vyrůstají, totiž málo podporují jejich duchovní vývoj. Kromě toho rodiče nezřídka stěží plní závazek křesťanské výchovy, který na sebe vzali při křtu svých dětí.

2. Při výchově dětí v církvi vzniká jistá obtíž z toho, že liturgické slavnosti, zejména eucharistické, nemohou ve vztahu k dětem plně rozvinout vrozenou pedagogickou účinnost. I když se nyní smí ve mši používat mateřský jazyk, slova a znamení nejsou dostatečně přizpůsobena vnímavosti dětí.

Je pravda, že děti ani ve svém každodenním životě nechápou vždycky všechno, co s dospělými prožívají, a neznamená to, že se nudí. Proto ani v liturgii není možné požadovat, aby jim muselo být vždy všechno do detailu srozumitelné. Přece však je třeba se obávat duchovní újmy, pokud se budou v církvi po léta stále znovu setkávat s tím, co stěží chápou. Moderní psychologie prokázala, jak děti hluboce ovlivňuje náboženská zkušenost z dětství, protože v tomto období života mají jedinečnou náboženskou vnímavost.

3. Církev následuje svého Mistra, který maličké „bral do náručí a žehnal jim“ (Mk 10,16), a nemůže za těchto okolností ponechat děti samy sobě. Proto brzy po II. vatikánském koncilu, který již v Konstituci o posvátné liturgii mluvil o nutném přizpůsobení liturgie různým skupinám, zvláště však na první biskupské synodě v roce 1967 v Římě, začala církev uvažovat o tom, jak by se mohla usnadnit účast dětí na liturgii. Při této příležitosti předseda Rady pro provádění Konstituce o posvátné liturgii výslovně prohlásil, že se nemůže jednat o "vytvoření nějakého speciálního ritu, ale spíše o zachování, zkrácení nebo vypuštění určitých prvků a o výběr vhodnějších textů".

4. Poté, co byla ve Všeobecných pokynech k obnovenému Římskému misálu vydaných v roce 1969 stanovena pravidla pro slavení eucharistie s účastí lidu a po obdržení opakovaných žádostí z celého katolického světa, začala tato kongregace za spolupráce zkušených odborníků, mužů i žen téměř ze všech národů, připravovat zvláštní direktář pro mše s dětmi jako dodatek těchto Všeobecných pokynů.

5. Biskupským konferencím nebo jednotlivým biskupům jsou v tomto direktáři – podobně jako ve Všeobecných pokynech – vyhrazeny určité úpravy.

Tyto konference ať podle Konstituce o posvátné liturgii č. 40 předloží Apoštolskému stolci úpravy pro mše s dětmi, které se v jejich oblasti jeví jako nezbytné a které nejsou obsaženy v direktáři všeobecném, a s jeho souhlasem je mohou zavést.

6. Direktář má na zřeteli děti, které ještě nedospěly do předpubertálního věku. Sám o sobě nehovoří o dětech s tělesným nebo duševním postižením, protože pro ně jsou nezřídka nezbytné ještě další úpravy; přesto je možné vztáhnout následující normy po potřebných úpravách i na tyto děti.

7. První kapitola direktáře (č. 8–15) tvoří jakýsi základ. Probírá různé způsoby jak děti vést k slavení eucharistie; druhá kapitola (č. 16–19) krátce pojednává o mších s dospělými, kterých se účastní také děti; konečně ve třetí kapitole (č. 20–54) se podrobněji jedná o mších s dětmi, kterých se účastní jen několik dospělých.