Úvod

(editio typica tertia emendata 2008)

Úvod

1. Když Kristus Pán chtěl slavit se svými učedníky velikonoční večeři, při níž ustanovil oběť svého těla a krve, přikázal přichystat velkou prostřenou místnost (Lk 22,12). Tento rozkaz vztahovala církev vždy i na sebe, kdykoli vydávala předpisy o duchovní přípravě lidí, o místech, obřadech a textech, týkajících se slavení eucharistie. I nynější normy, vydané na přání II. vatikánského sněmu, i nový misál, kterého od nynějška bude užívat církev latinského obřadu při slavení mše, jsou opět důkazem této starostlivé péče církve, její víry a neměnné lásky k hlubokému tajemství eucharistie, jakož i svědectvím nepřetržité a souvislé tradice, třebas dochází k některým změnám.

Svědectví neměnné víry

2. Obětní povaha mše, slavnostně prohlášená tridentským sněmem, ve shodě s všeobecnou církevní tradicí, byla opět potvrzena tímto významným výrokem II. vatikánského sněmu týkajícím se mše: »Náš Spasitel při poslední večeři […] ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení.«

Co koncil učí, to bez ustání vyjadřují mešní texty. Nauka stručně vyjádřená už ve starobylém, tzv. Leoniánském sakramentáři výrokem »kdykoli se slaví památka této oběti, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení« je vhodně a důkladně vysvětlena v eucharistických modlitbách. Neboť v nich se při anamnézi obrací kněz i jménem všeho lidu k Bohu, vzdává mu díky, přináší živou a svatou oběť církve, totiž oběť, skrze niž jsme byli s Bohem usmířeni, a modlí se, aby Kristovo tělo a jeho krev byly obětí, ve které má Bůh zalíbení a celý svět spásu.

Tak i v novém misálu zákon modlitby církve odpovídá trvalému zákonu její víry. Tento zákon nám stále připomíná, že oběť na kříži a její svátostné obnovování ve mši svaté je jedna a táž oběť, jen způsob obětování se liší. Tuto oběť ustanovil Kristus Pán při poslední večeři. Apoštolům pak přikázal, aby ji konali na jeho památku. Proto mše svatá je zároveň oběť chvály i díkůvzdání, smíru a zadostiučinění.

3. Také i podivuhodné tajemství skutečné přítomnosti Páně pod eucharistickými způsobami — potvrzené II. vatikánským sněmem i jinými doklady učitelského úřadu církve v témže smyslu a s týmž obsahem, jak je k věření předložil tridentský sněm — prohlašuje se při slavení mše nejen slovy proměňování, jimiž se přepodstatněním stává Kristus přítomným, nýbrž i projevem a vzdáváním nejvyšší úcty a klanění, jak se to v eucharistické liturgii uskutečňuje. Z téhož důvodu se vybízí křesťanský lid, aby uctíval klaněním tuto podivuhodnou svátost obzvláště na Zelený čtvrtek a o slavnosti Těla a krve Páně.

4. Povahu služebného kněžství, vlastní biskupovi a knězi, protože oni v osobě Kristově přinášejí oběť a předsedají shromáždění svatého lidu, objasňuje nyní sám obřad čelným místem a úkolem kněze při bohoslužbě. Náplň tohoto úkolu je patrná a zřetelně a obšírně se vykládá v prefaci mše při svěcení olejů ve čtvrtek Svatého týdne, to je v den, kdy si připomínáme ustanovení kněžství. V ní se vysvětluje udělování kněžské moci, předávané vkládáním rukou, a tato moc ze svěcení, jež je pokračováním moci Krista, nejvyššího Velekněze Nového zákona, je tu popsána uvedením jednotlivých povinností.

5. Tato povaha služebného kněžství staví do správného světla i významné královské kněžství věřících, jejichž duchovní oběť se dokonává a naplňuje službou biskupa a kněží ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka. Neboť slavení eucharistie je činností celé církve: v ní koná každý jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší, podle stupně, jaký zaujímá v lidu Božím. Tak se stává, že se více zdůrazňuje to, čemu se během staletí někdy nevěnovala dostatečná pozornost. Neboť tento lid je lid Boží, získaný Kristovou krví, Pánem shromážděný, jeho slovem živený; je to lid povolaný k tomu, aby přednášel Bohu prosby celé lidské rodiny; lid, který v Kristu vzdává díky za tajemství spásy tím, že přináší jeho oběť; lid, který se sjednocuje přijímáním těla a krve Kristovy. Tento lid, ač už svým původem je svatý, neustále roste ve svatosti vědomou, činnou a plodnou účastí na eucharistickém tajemství.

Nepřerušená tradice

6. Když II. vatikánský sněm vydával nařízení k přezkoumání mešního řádu, stanovil mimo jiné, aby se některé obřady obnovily »podle starobylé tradice svatých otců«, a použil týchž slov jako sv. Pius V. v apoštolské konstituci Quo primum, kterou byl vyhlášen v roce 1570 tridentský misál. Pro tuto shodu i ve slovech naznačuje, že oba římské misály, třeba uplynula čtyři století, obsahují rovnocennou a stejně hodnotnou tradici. Když však zvážíme vnitřní prvky této tradice, shledáme, jak mimořádným způsobem a jak šťastně se starší misál zdokonaluje misálem novějším.

7. Za těžkých dob, kdy byla napadána katolická víra v obětní povahu mše svaté, v služebné kněžství, ve skutečnou a trvalou přítomnost Kristovu pod eucharistickými způsobami, záleželo sv. Piu V. především na tom, aby uchoval neprávem odmítanou novější tradici pouze s nepatrnými změnami posvátného obřadu. Proto misál z roku 1570 se liší jen málo od prvního vydání misálu tiskem v roce 1474 a ten zase věrně opakuje misál z doby papeže Inocence III. Ani rukopisy Vatikánské knihovny, i když umožnily provést několik textových oprav, nedovolovaly, aby se v tomto prozkoumání »starých a osvědčených autorů« šlo dále než k liturgickým komentářům středověkým.

8. Naproti tomu dnes »tradice svatých otců«, kterou sledovali ti, kdo upravovali misál sv. Pia V., je obohacena nesčetnými spisy vědců. Po prvém vydání tzv. Gregoriánského sakramentáře v roce 1571 následovaly často tiskem vydávané sakramentáře římské a ambroziánské v kritických vydáních a rovněž tak starobylé liturgické knihy španělské a galikánské, jež uvedly ve známost velmi četné dosud neznámé modlitby nemalé duchovní hodnoty.

I tradice nejstarších století, dříve než došlo k rozdělení ritů východních a západních, jsou nyní lépe známé, neboť bylo objeveno mnoho liturgických dokladů.

A také hlubší prostudování svatých otců osvětlilo teologii tajemství eucharistie naukou otců v nejstarší křesťanské době nejvýznačnějších: jako sv. Ireneje, sv. Ambrože, sv. Cyrila Jeruzalémského, sv. Jana Zlatoústého.

9. »Tradice svatých otců« vyžaduje, aby bylo zachováno nejen to, co nám předali naši bezprostřední předkové, nýbrž aby byla podchycena a důkladněji zvážena všechna uplynulá období církve a všechny způsoby, jimiž se projevila její jediná víra ve společenských a kulturních podmínkách tak od sebe odlišných, totiž v krajích semitských, řeckých a latinských. Tento širší pohled pak nám dovoluje rozeznávat, jak Duch Svatý dopřává Božímu lidu obdivuhodnou věrnost v uchovávání neměnného pokladu víry, ač rozmanitost modliteb a obřadů je tak nepřeberná.

Přizpůsobení novým poměrům

10. Nový misál, i když na jedné straně vydává svědectví o zákonu modlitby římské církve a chrání poklad víry vyložený na novějších koncilech, na druhé straně je významným krokem vpřed v liturgické tradici.

Když totiž otcové II. vatikánského sněmu opakovali věroučné výroky tridentského sněmu, činili to ve velmi odlišném dobovém prostředí, a proto v pastoračních věcech mohli přednést návrhy a rady, které před čtyřmi stoletími nebylo možné ani předvídat.

11. Již tridentský sněm uznal velkou katechetickou prospěšnost obsaženou ve slavení mše, ale nedokázal z toho vyvodit všechny důsledky pro život a jeho potřeby. Mnozí již tehdy žádali, aby bylo dovoleno používat lidového jazyka při konání eucharistické oběti. V odpovědi na tento požadavek pokládal koncil za svou povinnost, po zvážení okolností tehdejší doby, opět zdůraznit dosavadní nauku církve, podle níž je eucharistická oběť především činnost samotného Krista, a proto její vlastní účinnost není závislá na tom, jak se jí zúčastní věřící. Pevnými, ale umírněnými slovy bylo prohlášeno: »I když mše obsahuje velké poučení pro věřící lid, nepokládali otcové za vhodné, aby byla sloužena běžně v lidovém jazyku.« Koncil rozhodl, že je třeba odsoudit toho, kdo by tvrdil, že »obřad římské církve, v němž se tlumeným hlasem pronáší část kánonu i slova proměňování, je třeba zavrhnout; nebo že mše se musí sloužit výhradně v lidovém jazyku«. Přesto však, že na jedné straně zakázal používání národního jazyka při mši svaté, na druhé straně přikázal, aby duchovní pastýři místo toho vložili na vhodné místo katechezi. »Aby Kristovy ovce nelačněly […] přikazuje posvátná synoda pastýřům a každému, kdo působí v duchovní správě, aby při slavení mše často, zvláště o nedělích a svátcích, ať už sami nebo skrze jiné, vyložili něco z toho, co se při mši čte, a mezi jiným ať objasňují některé tajemství této přesvaté oběti.«

12. Proto II. vatikánský sněm, shromážděný za tím účelem, aby přizpůsobil církev potřebám jejího apoštolského úkolu v současné době, plně zvážil, jako už tridentský sněm, naučný a pastorační význam posvátné liturgie. A poněvadž žádný katolík nepopírá právoplatnost a účinnost posvátných obřadů konaných latinským jazykem, mohl koncil přiznat, že »může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk«, a dal souhlas k jeho zavedení. Vroucí odezva, s jakou toto usnesení bylo všude přijato, měla za následek, že pod vedením biskupů a samotného Apoštolského stolce bylo všeobecně dovoleno konat liturgii v jazyce lidu, který se účastní jejího slavení, aby se tak lépe chápal obsah toho, co se slaví.

13. Poněvadž užívání národního jazyka v posvátné liturgii je velmi důležitým nástrojem k lepšímu uplatnění katecheze tajemství, jež je v slavení obsažena, II. vatikánský sněm navázal na některá nařízení tridentského sněmu, která nebyla všude splněna, a nařídil, aby se jich dbalo: např. plnění povinnosti konat homilii o nedělích a svátcích a oprávnění vkládat do posvátných obřadů určité výklady.

Hlavně však II. vatikánský sněm doporučil »dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti,« a dal podnět k tomu, aby se uvedlo ve skutek přání otců tridentského sněmu, aby totiž k plnější účasti na svaté eucharistii »věřící přítomní na mši přijímali eucharistii nejen duchovně, ale také svátostně«.

14. Tytéž pohnutky a pastorační důvody vedly II. vatikánský sněm k tomu, že mohl nově uspořádat i předpisy tridentského sněmu o svatém přijímání pod obojí způsobou. Dnes totiž není brána v pochybnost nauka o plné účinnosti svatého přijímání, i když se podává pouze pod způsobou chleba. Proto sněm dovolil v některých případech svaté přijímání pod obojí způsobou, neboť jasnější formou svátostného znamení se poskytuje věřícím obzvláštní příležitost k hlubšímu porozumění tajemství, na němž mají účast.

15. Tak církev zůstává věrná svému úkolu učitelky pravdy a chrání »věci staré«, tj. poklad tradice, ale zároveň plní povinnost uvažovat i o »věcech nových« a moudře je přijímat (srov. Mt 13,52).

Některé části nového misálu přizpůsobují modlitby církve potřebám dnešní doby; sem patří především mše spojené s určitými obřady a mše za různé potřeby, v nichž je vhodně spojena tradice s novými texty. Zatímco mnohé texty čerpané ze starobylé tradice a uváděné v častých vydáních Římského misálu zůstaly beze změny, mnohé jiné byly přizpůsobeny požadavkům a podmínkám dnešní doby, jiné zase, např. modlitby za církev, za laiky, za posvěcení lidské práce, za společenství všech národů, za potřeby vlastní naší době, byly složeny zcela nově za použití myšlenek a často i slovních obratů z nových koncilních dokumentů.

Rovněž vzhledem k novým poměrům v dnešním světě nepokládalo se při použití textů starobylé tradice za bezpráví páchané na tak úctyhodném pokladu, když se některé výrazy pozměnily, aby lépe odpovídaly jazyku dnešní teologie a vyjadřovaly pravdivě skutečný stav dnešní církevní kázně. Proto byly změněny některé výroky týkající se hodnocení a používání pozemských dober a rovněž tak i výroky týkající se některých vnějších projevů kajícnosti vlastních jiným dobám církve, které byly církvi vlastní v jiných dobách.

Tímto způsobem II. vatikánský sněm svými normami na mnoha místech doplnil a zdokonalil liturgické normy tridentského sněmu, a tak přivedl ke zdárnému konci úsilí přiblížit věřícím posvátnou liturgii. Tyto snahy se projevovaly už během uplynulých čtyř století, zvláště však v novější době a především ve studiu liturgie rozvinutém sv. Piem X. a jeho nástupci.