I. kapitola — Vedení dětí k slavení eucharistie
8. Protože není možné uvažovat o plném křesťanském životě bez účasti na liturgických úkonech, při nichž věřící shromážděni vjedno slaví velikonoční tajemství, nemá být tento cíl cizí ani při uvádění dětí do náboženského života. Církev křtí děti a důvěřuje darům, které v této svátosti dostávají, a má se proto starat, aby pokřtění rostli ve společenství s Kristem a bratřími. Znamením a zárukou tohoto společenství je účast na eucharistickém stolu, na kterou se děti připravují anebo do jejíhož hlubšího pochopení jsou uváděny. Tuto liturgickou a eucharistickou formaci není možné oddělovat od výchovy všeobecné, jak lidské, tak křesťanské. Bylo by dokonce škodlivé, kdyby liturgická formace tento základ postrádala.
9. Všichni, kterým náleží vzdělávání dětí, proto mají spojenými silami a po společné úvaze směřovat k tomu, aby děti, i když už mají určitý smysl pro Boha a božské věci, zakoušely podle věku a osobního rozvoje také lidské hodnoty, které jsou ve slavení eucharistie obsaženy, jako jsou činnost v komunitě, zdravení, schopnost naslouchat a také prosit o odpuštění i odpouštět, vyjádření vděčnosti, zkušenost symbolického jednání, přátelské hostiny, svátečního slavení.
Eucharistická katecheze, o které se mluví v č. 12, bude mít za úkol pěstovat tyto lidské hodnoty tak, aby děti pozvolna, s ohledem na věk a psychické i sociální podmínky otevíraly svou mysl k přijetí křesťanských hodnot a k slavení Kristova tajemství.
10. Při vštěpování těchto lidských a křesťanských hodnot má největší úlohu křesťanská rodina. Proto je třeba velmi podporovat křesťanské vzdělávání rodičů i ostatních osob, které se na výchově podílejí, a to rovněž s ohledem na liturgickou výchovu dětí.
Při křtu svých dětí se rodiče ve svědomí svobodně zavázali, že je budou postupně učit modlit se, a proto se s nimi mají denně modlit a vést je k soukromé modlitbě. Jestliže se takto připravené děti již od útlého věku, kdykoli to samy chtějí, účastní mše spolu s rodinou, začnou snadněji v liturgickém společenství zpívat a modlit se, a dokonce budou jistým způsobem předem vnímat eucharistické tajemství.
Pokud jsou rodiče slabší ve víře, a přece chtějí pro své děti křesťanské vzdělání, je třeba je vyzvat, aby je poučovali aspoň o lidských hodnotách, o kterých už byla řeč, a aby se účastnili, když je k tomu příležitost, setkání rodičů a neeucharistických bohoslužeb s dětmi.
11. Také křesťanské komunity, do nichž jednotlivé rodiny patří nebo v nichž děti žijí, jsou vázány povinností vůči dětem v církvi pokřtěným. Křesťanská komunita, která vydává evangelní svědectví, žije v bratrské lásce a činně slaví Kristova tajemství, je pro děti, které v ní žijí, nejlepší školou křesťanského a liturgického vzdělávání.
V rámci křesťanské komunity mohou kmotři nebo jiné horlivé osoby vedené apoštolským nadšením být velkou pomocí při katechezi dětí v těch rodinách, které jen obtížně plní svůj úkol v křesťanské výchově.
Těmto účelům mohou zvláště sloužit katolické školy a mateřské školy a různé skupiny dětí.
12. I když samotná liturgie silou sobě vlastní stále vzdělává i děti, zasluhuje si v katechetickém, školním i farním vzdělávání náležité místo katecheze o mši, která přivádí k činné, vědomé a opravdové účasti na ní. Taková katecheze „má být přiměřená věku a schopnosti chápání a má směřovat k tomu, aby byl dětem pomocí nejdůležitějších obřadů a modliteb přibližován význam mše, a to i ve vztahu k účasti na životě církveŤ; to se týká zvláště textů samotné eucharistické modlitby a aklamací, jimiž se jí děti účastní.
Zvláštní pozornost si zasluhuje katecheze, kterou se děti připravují na první svaté přijímání. V ní mají poznávat nejen pravdy víry o eucharistii, ale také způsob, jímž se od té doby – připravené podle svých schopností ve svátosti smíření – mohou jako plně začleněné do Kristova těla spolu s Božím lidem činně účastnit eucharistie, mít podíl na stolu Páně a na bratrském společenství.
13. Při liturgické formaci dětí a jejich přípravě na liturgický život církve mohou mít velký význam také bohoslužby různého druhu. Díky samotnému jejich slavení děti snadněji chápou určité liturgické prvky, jako je zdravení, mlčení a společná chvála, zvláště když se vzdává společným zpěvem. Tyto bohoslužby by však neměly mít příliš didaktický charakter.
14. Přiměřeně podle schopnosti dětí má při těchto bohoslužbách zaujímat stále větší místo Boží slovo. Dokonce s rozvojem jejich duchovního chápání je třeba dostatečně často konat samostatné bohoslužby slova, zvláště v době adventní a postní. Takové bohoslužby mohou u dětí velmi rozvíjet úctu k Božímu slovu.
15. To, co bylo řečeno, platí, ale veškeré liturgické a eucharistické vzdělávání má vždy směřovat k tomu, aby každodenní život dětí stále více odpovídal evangeliu.