9. Úpravy, které přísluší biskupům a biskupským konferencím
(editio typica tertia emendata 2008)
IX. kapitola - Úpravy, které příslušejí biskupům a biskupským konferencím
386. Obnova Římského misálu, uskutečněná v naší době podle rozhodnutí II. vatikánského ekumenického sněmu, měla velkou péči o to, aby mohli všichni věřící při eucharistickém slavení projevovat onu plnou, uvědomělou a aktivní účast, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie a k níž jsou věřící mocí svého postavení jako takového oprávněni i zavázáni.
Aby pak toto slavení plněji odpovídalo normám a duchu posvátné liturgie, předkládají se v těchto Všeobecných pokynech i v mešním řádu další úpravy, které jsou svěřeny k posouzení diecéznímu biskupovi nebo biskupským konferencím.
387. Diecézní biskup má být považován za velekněze svého lidu. Od něho v jistém smyslu vychází a na něm závisí život v Kristu, který mají jeho věřící. On má ve své diecézi podporovat a řídit liturgický život a bdít nad ním. Jemu se v těchto Všeobecných pokynech svěřuje, aby řídil řád koncelebrace (srov. č. 202 a 374), stanovil normy týkající se úkolu sloužit knězi u oltáře (srov. č. 107), pro podávání svatého přijímání pod obojí způsobou (srov. č. 283) a pro stavbu a uspořádání kostelů (srov. č. 291). Především však mu náleží živit v kněžích, jáhnech a věřících ducha posvátné liturgie.
388. O dále vyložených úpravách, které vyžadují větší koordinaci, má rozhodovat biskupská konference podle práva.
389. Biskupským konferencím přísluší především připravit a schválit vydání tohoto Římského misálu ve schválených národních jazycích, aby bylo po předchozím přezkoumání Apoštolským stolcem používáno v oblastech, jichž se týká.
Římský misál, ať v latinském znění, nebo v právoplatně schválených překladech do národních jazyků, má být vydáván v plném rozsahu.
390. Biskupským konferencím přísluší určit a po předchozím přezkoumání Apoštolským stolcem uvést do misálu úpravy stanovené v těchto Všeobecných pokynech a v mešním řádu. Sem patří:
— gesta a držení těla u věřících (srov. č. 43);
— gesto úcty prokazované oltáři a evangeliáři (srov. č. 273);
— texty vstupního zpěvu, zpěvu k přípravě darů a k přijímání (srov. č. 48, 74, 87);
— čtení z Písma svatého, která se mají brát, nastanou-li zvláštní okolnosti (srov. č. 362);
— forma, kterou se koná pozdravení pokoje (srov. č. 82);
— způsob, jak se má přistupovat k svatému přijímání (srov. č. 160, 283);
— materiál pro oltář a sakrální vybavení, zejména posvátné nádoby, a také materiál, střih a barva liturgických rouch (srov. č. 301, 326, 329, 339, 342–346).
Direktáře a pastorační instrukce, které biskupské konference uznají za užitečné, budou moci být po předchozím přezkoumání Apoštolským stolcem uvedeny do misálu na příslušné místo.
391. Těmto konferencím náleží věnovat zvláštní péči překladům biblických textů užívaných při slavení mše. Z Písma svatého se totiž předčítají a v homilii vykládají čtení, zpívají se žalmy, z jeho inspirace a podnětu se zrodily liturgické modlitby, orace a hymny a z něho dostávají svůj význam činnosti a znamení.
Je třeba užívat jazyka, který odpovídá chápání věřících a je vhodný pro veřejný přednes; musejí se ale zachovat rysy, které jsou vlastní různým způsobům vyjadřování použitým v biblických knihách.
392. Biskupské konference budou také mít za úkol připravit s pečlivým úsilím překlad ostatních textů tak, aby byl i při zachování charakteru každého jazyka plně a věrně vyjádřen smysl původních textů latinských. Při této práci je vhodné brát ohled na různé literární druhy textů užívaných ve mši, jako jsou předsednické modlitby, antifony, aklamace, odpovědi, prosby ve formě litanií apod.
Na zřeteli je třeba mít, že překlad textů není určen v první řadě k rozjímání, ale spíše k přednesu nebo zpěvu při slavení.
Použít se má řeč přizpůsobená věřícím daného kraje, ale přitom vznešená a vyznačující se literární kvalitou. Vždy zůstane nutnost nějaké katecheze o biblickém a křesťanském významu některých slov a vět.
Je vhodnější, aby v krajích užívajících téhož jazyka, nakolik je to možné, existoval tentýž překlad liturgických textů, zvláště pak textů biblických a mešního řádu.
393. Vzhledem k tomu, jak významné místo zaujímá při slavení zpěv jako nezbytná a integrální součást liturgie, přísluší biskupským konferencím schvalování vhodných melodií, zvláště pro texty mešního ordinária, pro odpovědi a aklamace lidu a pro zvláštní obřady během liturgického roku.
Mají rovněž posuzovat, které hudební formy, melodie a hudební nástroje je dovoleno připustit do božského kultu, nakolik jsou opravdu vhodné nebo jak je lze přizpůsobit.
394. Je vhodné, aby každá diecéze měla svůj kalendář a mešní proprium. Biskupská konference pak má pro svou oblast sestavit vlastní národní kalendář nebo spolu s jinými konferencemi kalendář širší oblasti; potvrdit ho má Apoštolský stolec.
Při této práci má být jako prvotní sváteční den co nejvíce zachována a chráněna neděle, a proto před ní nemá být dávána přednost jiným oslavám, ledaže by byly opravdu velmi významné. Rovněž je třeba dbát na to, aby liturgický rok obnovený podle rozhodnutí II. vatikánského sněmu nebyl zatemňován druhotnými prvky.
Při sestavování národního kalendáře se uvedou (srov. č. 373) prosebné a kvatembrové dny, jejich forma a texty k jejich slavení; a na zřeteli je třeba mít i jiná zvláštní určení.
Je vhodné, aby oslavy, které jsou vlastní celému národu nebo oblasti, byly při vydávání misálu vřazeny na příslušné místo mezi oslavy všeobecného kalendáře; ty, které jsou vlastní menšímu území nebo diecézi, mají však mít místo v partikulárním dodatku.
395. Konečně, v případě, že si účast věřících a jejich duchovní dobro vyžádají změny a hlubší přizpůsobení, aby posvátné slavení odpovídalo svérázu a tradicím různých národů, budou je biskupské konference moci předložit podle čl. 40 Konstituce o posvátné liturgii Apoštolskému stolci, aby byly s jeho souhlasem zavedeny, zvláště pro národy, jimž bylo evangelium hlásáno teprve nedávno. Pozorně ať jsou zachovány zvláštní normy dané instrukcí »O římské liturgii a inkulturaci«.
Pokud jde o způsob, jak v této věci postupovat, ať se zachovává toto:
V první řadě se Apoštolskému stolci předloží detailní předběžný záměr a po obdržení potřebného dovolení se postoupí k vypracování jednotlivých úprav.
Po řádném schválení těchto záměrů Apoštolským stolcem se budou po stanovenou dobu a na stanovených místech konat zkoušky. Je-li třeba, určí biskupská konference po uplynutí zkušebního období další postup úprav a zralou podobu této věci předloží k posouzení Apoštolskému stolci.
396. Ale dříve, než se přistoupí k novým úpravám, zejména těm hlubším, bude třeba pečlivě se postarat, aby bylo moudře a uspořádaně zajištěno náležité poučení duchovenstva i věřících, aby byly uvedeny ve skutek možnosti už schválené a aby byly plně aplikovány pastorační normy odpovídající duchu slavení.
397. Ať se také zachovává zásada, podle níž musí být každá místní církev v souladu s církví všeobecnou, nejen pokud jde o nauku víry a svátostná znamení, ale také pokud jde o zvyklosti všeobecně přijaté apoštolskou a kontinuální tradicí; je třeba je zachovávat, nejen aby se zabránilo omylům, ale také proto, aby se víra předávala neporušeně, protože zákon modlitby církve odpovídá jejímu zákonu víry.
Římský obřad tvoří významnou a vzácnou část liturgického pokladu a dědictví katolické církve; jeho bohatství přispívá k dobru celé církve, takže jeho ztráta by jí vážně uškodila.
Tento obřad po staletí nejen uchoval liturgické zvyklosti vzniklé v městě Římě, ale hluboce, organicky a harmonicky do sebe integroval také některé jiné, odvozené ze zvyklostí a svérázu rozličných národů a různých místních církví jak Západu, tak Východu, a tak získal jakýsi nadregionální charakter. V naší době se identita a jednotný výraz tohoto obřadu nachází ve vzorových vydáních (editiones typicae) liturgických knih, vyhlášených papežskou autoritou, a v jim odpovídajících liturgických knihách schválených biskupskými konferencemi pro jejich oblasti a přezkoumaných Apoštolským stolcem.
398. Normu stanovenou II. vatikánským koncilem, aby se v liturgické obnově zaváděly nové formy jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve, s upozorněním, aby nové formy nějak organicky vyrůstaly z forem, které již existují, je při provádění inkulturace římského obřadu také nutno aplikovat. Inkulturace navíc nutně vyžaduje dostatek času, aby autentická liturgická tradice nebyla ve spěchu a neopatrně narušena.
Tázání po inkulturaci nemá v žádném případě za cíl vytvářet nové rodiny obřadů, nýbrž vycházet vstříc potřebám dané kultury — avšak takovým způsobem, aby úpravy zavedené v misálu nebo připojené v jiných liturgických knihách nenarušovaly vlastní charakter římského obřadu.
399. A tak má být Římský misál, i při různosti jazyků a jakési rozmanitosti zvyklostí, do budoucna zachován jako nástroj a zřetelné znamení neporušenosti a jednoty římského obřadu.