8. Mše a modlitby za různé potřeby a mše za zemřelé
(editio typica tertia emendata 2008)
VIII. kapitola - Mše a modlitby za různé potřeby a mše za zemřelé
I. MŠE A MODLITBY ZA RŮZNÉ POTŘEBY
368. Poněvadž liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni, a poněvadž eucharistie je svátost svátostí, poskytuje misál příklady mší a modliteb, které lze použít při různých příležitostech křesťanského života za potřeby celého světa nebo církve všeobecné či místní.
369. Vzhledem k značně velké možnosti výběru čtení a modliteb je vhodné, aby se mší za různé příležitosti používalo s mírou, totiž když to vyžaduje potřeba.
370. Ve všech mších za různé potřeby, pokud není výslovně řečeno jinak, je dovoleno použít čtení z všedního dne i zpěvů mezi nimi, jsou-li s touto bohoslužbou v souladu.
371. K takovýmto mším se počítají mše spojené s určitými obřady, mše za různé potřeby nebo k různým příležitostem a mše votivní.
372. Mše spojené s určitými obřady se pojí se slavením některých svátostí nebo svátostin. Jsou zakázané o adventních, postních a velikonočních nedělích, o slavnostech, ve dnech velikonočního oktávu, při Vzpomínce na všechny věrné zemřelé, na Popeleční středu a ve všedních dnech Svatého týdne; navíc je třeba zachovat normy uvedené v knihách pro jednotlivé obřady nebo přímo v těchto mších.
373. Mše pro různé potřeby se berou za určitých okolností, které se vyskytnou buď občas, nebo v pevně daných dobách. Příslušná autorita z nich může vybrat texty prosebných mší, které biskupská konference stanoví na určité dny v průběhu roku.
374. Vyskytne-li se závažnější potřeba nebo pastorační důvod, může se z příkazu nebo se svolením diecézního biskupa slavit vhodná mše ve všech dnech, kromě slavností, adventních, postních a velikonočních nedělí, dnů velikonočního oktávu, Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, Popeleční středy a všedních dnů Svatého týdne.
375. Votivní mše o tajemstvích Páně nebo ke cti blahoslavené Panny Marie nebo andělů nebo některého svatého nebo všech svatých se mohou říkat, jak to odpovídá zbožnosti věřících, ve všedních dnech liturgického mezidobí, i když na ně připadne nezávazná památka. Jako votivní však nelze slavit mše vztahující se k tajemstvím života Páně nebo blahoslavené Panny Marie, kromě mše o jejím neposkvrněném početí, protože jejich slavení těsně souvisí s průběhem liturgického roku.
376. Ve dnech, na které připadne závazná památka, nebo ve všední den doby adventní do 16. prosince včetně, doby vánoční od 2. ledna a doby velikonoční po velikonočním oktávu je použití mší za různé potřeby nebo votivních jako takových zakázáno. Jestliže to však vyžaduje nějaká opravdová potřeba nebo pastorační užitek, může se při bohoslužbě s účastí lidu použít mše, která této potřebě nebo tomuto užitku odpovídá; posoudí to rektor kostela nebo sám celebrující kněz.
377. Ve všední dny liturgického mezidobí, na které připadnou nezávazné památky nebo kdy je oficium všedního dne, je dovoleno slavit kteroukoli mši nebo použít kteroukoli modlitbu pro různé příležitosti, kromě mší spojených s určitými obřady.
378. Zvláštním způsobem se doporučuje sobotní památka svaté Marie, protože v liturgii církve se Matce Vykupitele vzdává úcta v první řadě a přede všemi svatými.
II. MŠE ZA ZEMŘELÉ
379. Za zemřelé přináší církev Kristovu velikonoční eucharistickou oběť proto, aby to, co jedněm získává duchovní pomoc, druhým přineslo útěšnou naději; vždyť všechny Kristovy údy jsou ve vzájemném společenství.
380. Ze mší za zemřelé patří první místo pohřební mši; ta se může slavit každý den kromě zasvěcených svátků, čtvrtka Svatého týdne, velikonočního tridua a nedělí adventních, postních a velikonočních; navíc je třeba zachovat všechno, co je podle práva nutné.
381. Mše za zemřelé po přijetí zprávy o úmrtí nebo při konečném pohřbu zemřelého anebo v den prvního výročí se může slavit i ve dnech v oktávu Narození Páně, ve dnech, na které připadne závazná památka, nebo ve všední den, pokud to není Popeleční středa nebo všední den Svatého týdne.
Ostatní mše za zemřelé neboli »missae cottidianae« (obyčejné) se mohou slavit ve všedních dnech liturgického mezidobí, pokud na ně připadá nezávazná památka nebo je oficium všedního dne, jen když se jejich intence opravdu týká zemřelých.
382. Při pohřebních mších má být obvykle krátká homilie, v žádném případě však pohřební chvalořeč.
383. Věřící, zvláště příbuzné zemřelého, je třeba vyzývat, aby měli na eucharistické oběti přinášené za zemřelého účast i svatým přijímáním.
384. Je-li pohřební mše přímo spojena s pohřebním obřadem, vynechají se závěrečné obřady a hned po modlitbě po přijímání se vykoná obřad posledního rozloučení; tento obřad se slaví, jen když je mrtvé tělo na místě.
385. Při uspořádání a výběru těch částí mše za zemřelé — zvláště pohřební mše —, které se mohou měnit (např. modliteb, čtení, přímluv), je třeba mít na zřeteli, jak se sluší, pastorační ohled týkající se zemřelého, jeho příbuzných a ostatních přítomných.
Dále ať berou pastýři zvláštní ohled na ty, kdo se účastní liturgických slavností nebo poslouchají evangelium u příležitosti pohřbu a jsou to buď nekatolíci, nebo katolíci, kteří se nikdy neúčastní eucharistie, nebo jen málokdy, anebo se i zdá, že ztratili víru: kněží jsou přece služebníci Kristova evangelia pro všechny.