5. Dispozice a výzdoba kostelů k slavení eucharistie

(editio typica tertia emendata 2008)

V. kapitola - Dispozice a výzdoba kostelů k slavení eucharistie

I. VŠEOBECNÉ ZÁSADY

288. Boží lid se shromažďuje k slavení eucharistie nejčastěji v kostele anebo, kde není kostel nebo je nedostačující, na jiném důstojném místě, hodném tak velkého tajemství. Je tedy třeba, aby byly kostely nebo jiná místa pro posvátnou činnost i aktivní účast věřících upraveny. Dále je třeba, aby posvátné budovy i věci používané k božskému kultu byly skutečně důstojné a krásné a aby byly znamením a symbolem vyšších skutečností.

289. Proto církev stále vyhledává vznešenou pomoc umění a připouští umělecké projevy všech národů a krajů. A navíc, jako se snaží uchovat umělecká díla a poklady předané minulými věky, a pokud je třeba, přizpůsobit je novým potřebám, tak usiluje i o vznik nových, odpovídajících povaze doby.

Proto je při volbě umělců a při výběru jejich děl pro kostel nutné vyžadovat opravdové umění, které živí víru a zbožnost a je v opravdovém souladu s tím, jaký význam vyjadřuje, i s účelem, pro který je určeno.

290. Všechny kostely mají být zasvěcené nebo alespoň požehnané. Katedrály a farní kostely mají být zasvěceny obřadem slavnostním.

291. Všichni, kdo mají na starosti stavbu nových posvátných budov, jejich opravy nebo úpravy ať se obracejí na diecézní komisi pro posvátnou liturgii a posvátné umění. Diecézní biskup ať používá rady i pomoci této komise, když se jedná o vydávání norem v této záležitosti nebo o schválení plánů nových budov anebo o rozhodnutí jakýchkoli závažnějších otázek.

292. Výzdoba kostela má přispívat spíše k jeho vznešené jednoduchosti než k okázalosti. Při výběru prvků výzdoby je třeba se snažit o kvalitu materiálů a zaměřit se na to, aby výzdoba vedla k poučení věřících a důstojnosti celého posvátného místa.

293. Vhodná dispozice kostela a všeho, co s ním souvisí, která má náležitě odpovídat potřebám naší doby, žádá, aby se pečovalo nejen o to, co slouží bezprostředně k posvátnému slavení, ale i o přiměřené pohodlí pro věřící, jak se o ně obvykle pečuje na místech, kde se lidé shromažďují.

294. Boží lid shromažďující se ke mši má svou sounáležitost a hierarchické uspořádání; to se vyjadřuje různou činností při jednotlivých částech bohoslužby. Obecná dispozice bohoslužebné budovy má být proto taková, aby v sobě jistým způsobem nesla obraz shromáždění, umožňovala náležité uspořádání všech a také pomáhala každému účastníkovi liturgie správně vykonávat svůj úkol.

Věřící a schola cantorum dostanou takové místo, které jim usnadní jejich aktivní účast.

Celebrující kněz, jáhen a ostatní přisluhující budou mít místo v presbytáři. Tam se připraví také sedadla pro koncelebranty; je-li ovšem jejich počet velký, uspořádají se pro ně sedadla v jiné části kostela, ale poblíž oltáře.

Ačkoli má to vše vyjadřovat rozmístění podle hierarchie a různost úkolů, musí to vytvářet důvěrnou jednotu a sounáležitost, aby tak jasně vyzařovala jednota celého svatého lidu. Charakter a krása místa i veškerého vybavení ať podporují zbožnost a ukazují svatost tajemství, která se tu slaví.

II. USPOŘÁDÁNÍ PRESBYTÁŘE K POSVÁTNÉMU SHROMÁŽDĚNÍ

295. Presbytář je místo, kde stojí oltář, hlásá se slovo Boží a kněz, jáhen a ostatní přisluhující konají svůj úkol. Od auly kostela je ho třeba vhodně odlišit buď částečným vyvýšením, anebo zvláštní stavbou a výzdobou. Má být tak rozlehlý, aby se slavení eucharistie mohlo konat bez obtíží a bylo na ně vidět.

Oltář a jeho výzdoba

296. Oltář, na němž se zpřítomňuje pod svátostnými znameními oběť kříže, je také stolem Páně, k němuž je Boží lid při mši svoláván, aby na něm měl účast, a centrem díkůvzdání, kterým je eucharistie.

297. Na posvátném místě se eucharistie slaví na oltáři; mimo posvátné místo se však může slavit i na vhodném stole, na němž musí být vždy ubrus a korporál, kříž a svíce.

298. Je vhodné, aby v každém kostele byl pevný oltář, který zřetelněji a trvale symbolizuje Ježíše Krista, kámen živý (1 Petr 2,4; srov. Ef 2,20); na ostatních místech určených k slavení bohoslužeb však může být oltář přenosný.

Oltář se nazývá pevný, jestliže je postaven tak, že je spojen s podlahou, a nemůže tedy být odstraněn; přenosný se nazývá, jestliže ho lze přemisťovat.

299. Oltář má být postaven odděleně od stěny, aby se kolem něho mohlo snadno obcházet a mohlo se na něm slavit tváří k lidu. Je to vhodné všude, kde je to možné. Oltář má být na takovém místě, aby byl skutečně centrem, k němuž se přirozeně obrací pozornost celého shromáždění věřících. Obvykle má být pevný a zasvěcený.

300. Oltář, jak pevný, tak přenosný, se má zasvětit podle obřadu uvedeného v Římském pontifikálu; pro přenosný oltář však postačí žehnání.

301. Stolní deska pevného oltáře má být podle tradice církve v souladu se symbolickým významem oltáře kamenná. Biskupská konference však může dovolit také jiný důstojný, pevný a umělecky ztvárněný materiál. Sloupky nebo podstavec držící stolní desku se však mohou zhotovit z jakéhokoli materiálu, jen když je důstojný a pevný.

Přenosný oltář se může postavit z jakýchkoli ušlechtilých a pevných materiálů, které vyhovují liturgickému použití podle tradic a zvyků různých krajů.

302. Je dobré zachovat zvyk ukládat při zasvěcování pod oltář ostatky svatých, třebas nebyli mučedníky. Nutno však dbát, aby pravost takových ostatků byla ověřena.

303. V nově stavěných kostelích je vhodnější zbudovat jeden oltář, aby ve shromáždění věřících symbolizoval jednoho Krista a jednu eucharistii církve.

V kostelích již postavených, pokud je starý oltář umístěn tak, že znesnadňuje účast lidu a nelze ho přemístit bez újmy na jeho umělecké hodnotě, se však má postavit a řádně zasvětit jiný pevný, umělecky zhotovený oltář; bohoslužby ať se slaví pouze na tomto oltáři. Aby se pozornost věřících neodváděla od nového oltáře, nemá být starý oltář ozdoben zvláštním způsobem.

304. Z úcty k slavení památky Páně a k hostině, na níž se dává tělo a krev Páně ať je oltář, kde se celebruje, přikryt alespoň jedním plátnem bílé barvy, které tvarem, rozměry a výzdobou odpovídá stavbě oltáře.

305. Při výzdobě oltáře se má zachovat střídmost.

V době adventní se má oltář zdobit květinami se střídmostí, která odpovídá povaze této doby a která by nepředcházela plnou radost Narození Páně. V době postní je zdobit oltář květinami zakázáno. Výjimku však tvoří Laetare (4. neděle postní), slavnosti a svátky.

Květinová výzdoba má být vždy umírněná a spíše než na stolní desku oltáře se má rozmístit blízko oltáře.

306. Na stolní desku oltáře se totiž může klást jenom to, čeho je zapotřebí k slavení mše, totiž evangeliář od začátku mše do čtení evangelia; od přípravy darů do vyčištění nádob kalich s paténou, a je-li ho třeba, ciboriem, korporál, pala a misál.

Dále se tam nenápadným způsobem umístí to, co je případně potřeba k zesílení hlasu kněze.

307. Svícny, které se vyžadují pro jednotlivé liturgické úkony, aby se dala najevo úcta a sváteční charakter slavení (srov. č. 117), se mají vhodně umístit buď na oltáři, nebo blízko něho, s ohledem na stavbu jak oltáře, tak presbytáře, aby bylo všechno harmonicky sladěno a aby věřícím nic nepřekáželo ve snadném pohledu na to, co se na oltáři koná nebo se na něj pokládá.

308. Na oltáři nebo poblíž ať je také kříž s podobou ukřižovaného Krista, dobře viditelný pro shromážděný lid. Je vhodné, aby tento kříž zůstával poblíž oltáře i mimo liturgické slavnosti a připomínal věřícím spásonosné utrpení Páně.

Ambon

309. Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby bylo v kostele vhodné místo, z něhož se má hlásat a k němuž se má při bohoslužbě slova přirozeně obracet pozornost věřících.

Je vhodné, aby takovým místem byl, obecně řečeno, pevný ambon, a ne prostý přenosný pult. Ať už je stavba kostela jakákoli, ambon musí být umístěn tak, aby věřící vysvěcené služebníky a lektory dobře viděli a slyšeli.

Z ambonu se přednášejí jen čtení, responsoriální žalm a velikonoční chvalozpěv; rovněž se odtud může pronášet homilie a úmysly v přímluvách. Důstojnost ambonu vyžaduje, aby k němu přistupoval pouze služebník slova.

Je vhodné, aby byl nový ambon, dříve než začne sloužit k liturgickému účelu, požehnán podle obřadu uvedeného v Římském rituálu.

Sedadlo pro celebrujícího kněze a ostatní sedadla

310. Sedadlo pro celebrujícího kněze má symbolizovat, že jeho úkolem je předsedat shromáždění a řídit modlitbu. Proto je nejvhodnější, když je postaveno směrem k lidu v čele presbytáře, nebrání-li tomu stavba budovy anebo jiné okolnosti, např. přílišná vzdálenost znesnadňující komunikaci mezi knězem a shromážděním, nebo svatostánek umístěný uprostřed za oltářem. Sedadlo však nesmí vypadat jako trůn. Je vhodné, aby bylo sedadlo, dříve než začne sloužit k liturgickému účelu, požehnáno podle obřadu uvedeného v Římském rituálu.

V presbytáři se rozmístí také sedadla pro koncelebrující kněze a také pro kněze, kteří jsou slavení přítomni v chórovém oděvu, ale nekoncelebrují.

Sedadlo pro jáhna se postaví poblíž sedadla pro celebranta. Sedadla pro ostatní přisluhující se umístí tak, aby byla zřetelně odlišena od sedadel pro duchovenstvo a oni aby mohli snadno plnit svěřený úkol.

III. USPOŘÁDÁNÍ KOSTELA

Místa pro věřící

311. Místa pro věřící ať jsou pečlivě uspořádána tak, aby se mohli posvátných slavností náležitě účastnit očima i duchem. Je dobré, aby tam pro ně byly obvykle umístěny lavice nebo židle. Zvyk vyhrazovat některým soukromým osobám sedadla je nutné zavrhnout. Lavice nebo židle ať jsou zejména v nově budovaných kostelích uspořádány tak, aby věřící mohli snadno zaujmout držení těla, které vyžadují různé části bohoslužby, a aby mohli bez obtíží přistupovat k svatému přijímání.

Je třeba dbát, aby věřící mohli jak kněze, tak i jáhna a lektory nejenom vidět, ale za pomoci dnešních technických prostředků také pohodlně slyšet.

Místo pro scholu cantorum a pro hudební nástroje

312. Schola cantorum má být s přihlédnutím k dispozici toho kterého kostela umístěna tak, aby jasně vynikl její charakter — je totiž částí shromážděné obce věřících a vykonává zvláštní úkol —, aby se usnadnilo vykonávání tohoto úkolu a aby byla jednotlivým členům scholy pohodlně umožněna plná svátostná účast na mši.

313. Varhany a jiné právoplatně schválené hudební nástroje ať jsou umístěny na vhodném místě, aby byly nápomocny jak schole, tak zpívajícímu lidu, a pokud hrají samy, aby je všichni dobře slyšeli. Je vhodné, aby byly varhany, dříve než začnou sloužit k liturgickému účelu, požehnány podle obřadu uvedeného v Římském rituálu.

V době adventní se hry na varhany a jiné hudební nástroje má užívat se střídmostí, která odpovídá povaze této doby a která by nepředcházela plnou radost Narození Páně.

V době postní se hra na varhany a jiné hudební nástroje připouští pouze na podporu zpěvu. Výjimku však tvoří Laetare (4. neděle postní), slavnosti a svátky.

Místo pro uchovávání Nejsvětější eucharistie

314. S ohledem na stavbu kostela a podle právoplatných místních zvyklostí ať se Nejsvětější svátost uchovává ve svatostánku ve velmi vznešené, význačné, dobře viditelné, důstojně ozdobené a pro modlitbu vhodné části kostela.

Svatostánek má být obvykle jediný, neodstranitelný, zhotovený z pevného a nerozbitného materiálu, který není průhledný, a má být uzavřen tak, aby se co nejvíce bránilo nebezpečí zneuctění. Navíc je vhodné, aby byl svatostánek, dříve než začne sloužit k liturgickému účelu, požehnán podle obřadu uvedeného v Římském rituálu.

315. Aby bylo znamení zřetelnější, je lépe, aby svatostánek, v němž se uchovává Nejsvětější eucharistie, nebyl na oltáři, kde se slaví mše.

Podle rozhodnutí diecézního biskupa je proto vhodnější umístit svatostánek:

a) buď v presbytáři, mimo oltář, na němž se slaví, v nejvhodnější podobě a na nejvhodnějším místě; nevylučuje se starý oltář, který už není používán k slavení (srov. č. 303);

b) nebo také v některé kapli vhodné k soukromé adoraci a modlitbě věřících, která má být organicky spojena s kostelem a kterou mohou věřící dobře vidět.

316. Podle tradiční zvyklosti ať vedle svatostánku trvale svítí zvláštní lampa, olejová nebo se svící, která označuje a uctívá Kristova přítomnost.

317. Nelze opomenout ani všechno ostatní, co je o uchovávání Nejsvětější eucharistie předepsáno podle práva.

Posvátné obrazy

318. Tím, že ji předem zakouší, se církev v pozemské liturgii účastní liturgie nebeské, která se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, kam směřuje jako poutnice a kde sedí Kristus po Boží pravici; a tím, že ctí památku svatých, projevuje naději, že s nimi bude mít podíl a společenství.

A tak se podle prastaré tradice církve v posvátných budovách vystaví k úctě věřících obrazy Páně, Panny Marie a svatých, a jsou tam rozmístěny tak, aby věřící přiváděly k tajemstvím víry, která se tam slaví. Proto jejich počet nemá být příliš velký a mají být rozmístěny náležitým způsobem tak, aby neodváděly pozornost věřících od samotného slavení. V jednom kostele nemá být obvykle více než jeden obraz téhož světce. Obecně řečeno, při výzdobě a dispozici kostela, pokud se týká obrazů, je třeba mít ohled na zbožnost celého společenství i krásu a důstojnost obrazů.