3. Povinnosti a služby při mši
(editio typica tertia emendata 2008)
III. kapitola - Povinnosti a služby při mši
91. Eucharistické slavení je činnost Krista a církve, svatého lidu, sjednoceného a uspořádaného pod vedením biskupa. Proto tato činnost přísluší celému tělu církve, je projevem celého těla a na celé tělo působí; jednotlivých údů se však týká různým způsobem podle různého stupně svěcení, úkolů a činné účasti. Křesťanský lid tak jako »vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid patřící Bohu jako vlastnictví« projevuje svoji sounáležitost a hierarchické uspořádání. Všichni tedy, vysvěcení služebníci i věřící laici, ať při plnění svého úkolu nebo své povinnosti konají jenom to, ale i všechno to, co jim přísluší.
I. POVINNOSTI PLYNOUCÍ ZE SVĚCENÍ
92. Každé právoplatné slavení eucharistie řídí biskup, ať už osobně, anebo prostřednictvím kněží, svých pomocníků.
Když je biskup přítomen mši, kde se shromáždil lid, je velmi vhodné, aby eucharistii slavil on sám a připojil k sobě při této posvátné činnosti kněze jako koncelebranty. Neděje se to proto, aby byl obřad z vnějšího hlediska slavnostnější, ale aby se ukázalo v živějším světle tajemství církve, která je »svátostí jednoty«.
Jestliže však biskup eucharistii neslaví, ale určí k tomu někoho jiného, pak je vhodné, aby si na albu vzal pektorál, štólu a pluviál, sám předsedal bohoslužbě slova a na konci mše udělil požehnání.
93. Také kněz — protože má v církvi díky svěcení posvátnou moc přinášet oběť v osobě Kristově — předsedá zde a nyní shromážděnému věřícímu lidu, řídí jeho modlitby, zvěstuje mu poselství spásy, sdružuje kolem sebe lid k přinášení oběti Bohu Otci skrze Krista v Duchu Svatém, svým bratřím dává chléb věčného života a má na něm spolu s nimi účast. Když tedy slaví eucharistii, má sloužit Bohu a lidu důstojně a pokorně. Celým svým jednáním a pronášením svatých slov má u věřících vzbuzovat vědomí živé přítomnosti Kristovy.
94. Po knězi patří na základě přijatého svěcení hned prvé místo mezi těmi, kdo konají službu při slavení eucharistie, jáhnovi. Posvátný stav jáhenství byl totiž v církvi už od dob apoštolů ve velké úctě. Jáhen má ve mši sobě vlastní části: zvěstuje evangelium, někdy i káže Boží slovo, v přímluvách pronáší úmysly, přisluhuje knězi, připravuje oltář a slouží při slavení oběti, podává věřícím eucharistii, zvláště pod způsobou vína, a někdy dává lidu pokyny týkající se gest a držení těla.
II. ÚKOLY BOŽÍHO LIDU
95. Při slavení mše vytvářejí věřící svatý lid, vyvolený národ, královské kněžstvo, aby Bohu vzdávali díky, aby obětovali neposkvrněnou oběť nejenom rukama kněze, nýbrž spolu s ním, a aby se učili obětovat i sami sebe. Ať se to snaží dávat najevo hluboce zbožným cítěním a bratrskou láskou k těm, kteří se společně s nimi účastní bohoslužby.
Ať se proto vystříhají jakéhokoli druhu individualismu a nejednotnosti, ať mají stále na paměti, že mají jediného Otce v nebi, a že všichni jsou si proto bratry.
96. Jedno tělo ať vytvářejí jednak tím, že naslouchají Božímu slovu, jednak účastí na modlitbách a zpěvu, obzvláště pak společným přinášením oběti a společnou účastí na stolu Páně. Tato jednota se krásně projevuje, když věřící společně zachovávají stejná gesta a držení těla.
97. Ať také věřící neodmítají posloužit s radostí Božímu lidu, kdykoli jsou požádáni, aby zastali při slavení mše nějakou zvláštní službu nebo úkol.
III. ZVLÁŠTNÍ SLUŽBY
Služba ustanoveného akolyty a ustanoveného lektora
98. Akolyta je ustanoven k službě u oltáře a k pomoci knězi a jáhnovi. Zvláště má přichystat oltář a posvátné nádoby, a je-li to nutné, podávat věřícím eucharistii, jejímž je mimořádným přisluhovatelem.
Při službě u oltáře má akolyta sobě vlastní části (srov. č. 187–193) a ty má také sám konat.
99. Lektor je ustanoven k přednesu čtení z Písma svatého, kromě evangelia. Může také pronášet úmysly v přímluvách, a není-li přítomen žalmista, může přednášet i žalm mezi čteními.
Při slavení eucharistie má lektor sobě vlastní úkol (srov. č. 194–198) a má ho sám vykonávat.
Ostatní úkoly
100. Není-li přítomen ustanovený akolyta, mohou být určeni k službě u oltáře a k pomoci knězi a jáhnovi přisluhující laici, kteří: nesou kříž, svíce, kaditelnici, chléb, víno, vodu; mohou být také pověřeni k podávání svatého přijímání jako mimořádní přisluhovatelé.
101. Není-li přítomen ustanovený lektor, ať se určí k přednesu čtení z Písma svatého jiní laici, skutečně způsobilí a pečlivě připravení k plnění tohoto úkolu, aby věřící z poslechu posvátných čtení pojali k Písmu svatému ve svém srdci srdečné a živé zalíbení.
102. Žalmista přednáší žalm nebo jiné biblické kantikum mezi čteními. Aby svůj úkol mohl řádně zastat, je třeba, aby uměl zpívat žalmy i správně vyslovovat a předčítat.
103. Mezi věřícími vykonává svůj liturgický úkol schola cantorum nebo sbor. Pečují o správné provedení různých druhů zpěvu těch textů, které jim příslušejí, a podporují činnou účast věřících na společném zpěvu. To, co je řečeno o schole cantorum, platí přiměřeně i pro hudebníky, zvláště pak pro varhaníka.
104. Je dobré mít zpěváka anebo sbormistra, aby řídil zpěv lidu a byl mu oporou. Kde není schola, přísluší zpěvákovi vést různé zpěvy, s patřičnou účastí lidu.
105. Liturgický úkol konají také:
a) Kostelník, který pečlivě připravuje liturgické knihy, paramenta a všechno ostatní, čeho je třeba k slavení mše.
b) Komentátor, který věřícím podle vhodnosti krátce vysvětluje obřady a dává jim pokyny; uvádí je tak do slavení bohoslužby, aby jí lépe porozuměli. Je třeba, aby výklad komentátora byl předem připraven a byl střízlivý a jasný. Při plnění svého úkolu stojí komentátor na vhodném místě před věřícími, ne však na ambonu.
c) Ti, kdo konají v kostele sbírku.
d) Uvaděči, kteří v některých zemích přijímají věřící u chrámových dveří, uvádějí je na místa a řídí průvody.
106. Je prospěšné, aby alespoň v katedrálách a ve větších kostelích byl určen schopný přisluhující nebo ceremonář, který má pečovat o řádné provádění posvátných činností, aby vysvěcení služebníci i věřící laici spojovali jejich vykonání s krásou, řádem a zbožností.
107. Liturgické úkoly, které nejsou vlastní knězi nebo jáhnovi a o nichž se mluví v č. 100–106, může farář nebo rektor kostela svěřit liturgickým žehnáním nebo dočasným pověřením také vhodným laikům. Pokud jde o úkol sloužit knězi u oltáře, je třeba zachovávat normy, které dal pro svou diecézi biskup.
IV. ROZDĚLENÍ ÚKOLŮ A PŘÍPRAVA SLAVENÍ
108. Předsednický úkol musí konat ve všech jeho částech jeden a týž kněz, s výjimkou toho, co platí o mši, které je přítomen biskup (srov. č. 92).
109. Je-li více těch, kteří mohou zastávat tutéž službu, nic nebrání tomu, aby si mezi sebou rozdělili a vykonávali různé části téže služby nebo povinnosti. Např. jeden jáhen může přednášet zpívané části, jiný přisluhovat u oltáře; je-li více čtení, je dobré rozdělit je mezi více lektorů, apod. Vůbec se ovšem nehodí, aby si jeden prvek slavení rozdělilo více lidí: např. aby se dva střídali v předčítání jednoho čtení, s výjimkou pašijí.
110. Je-li při mši s účastí lidu přítomen pouze jeden přisluhující, ať vykonává různé úkoly sám.
111. Na praktické přípravě každé bohoslužby se mají svorně a pečlivě podílet podle misálu a jiných liturgických knih všichni, kterých se to týká z hlediska obřadů, z hlediska pastoračního nebo hudebního. Přípravu vede rektor kostela a mají být slyšeni i věřící ve věcech, které se jich přímo týkají. Knězi, který bohoslužbě předsedá, zůstává ovšem vždy právo rozhodovat o tom, co přísluší jemu.