2. Stavba mše, její prvky a části

(editio typica tertia emendata 2008)

II. kapitola - Stavba mše, její prvky a části

I. STAVBA MŠE VŠEOBECNĚ

27. Ve mši neboli Večeři Páně se shromažďuje Boží lid za předsednictví kněze, který představuje osobu Kristovu, k slavení památky Páně neboli eucharistické oběti. Proto o tomto místním shromáždění svaté církve platí v plné míře Kristův výrok: »Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich« (Mt 18,20). Neboť při slavení mše, v níž dále trvá oběť kříže, je Kristus skutečně přítomen: v samotném společenství shromážděném v jeho jménu, v osobě služebníka, ve svém slově a podstatně a trvale pod eucharistickými způsobami.

28. Mše se skládá ze dvou částí: z bohoslužby slova a ze slavení eucharistie, jež spolu souvisejí tak těsně, že tvoří jeden bohoslužebný úkon. Ve mši se připravuje stůl Božího slova a těla Kristova; u něho se věřící poučují a živí. Další obřady slavení mše otevírají a uzavírají.

II. RŮZNÉ PRVKY MŠE

Čtení Božího slova a jeho výklad

29. Když se v církvi čte Písmo svaté, Bůh sám mluví k svému lidu a Kristus, přítomný svým slovem, hlásá radostnou zvěst.

Čtení Božího slova je velmi důležitý liturgický prvek, a proto mu mají všichni uctivě naslouchat. I když Boží slovo ve čteních z Písma svatého směřuje ke všem lidem v kterékoli době a je jim i srozumitelné, jeho plnější pochopení a účinnost je podporována živým výkladem, tj. homilií jako součástí liturgického úkonu.

Modlitby a jiné části příslušející knězi

30. Mezi částmi, které jsou určeny knězi, na prvé místo patří eucharistická modlitba, která je vrcholem celého slavení. Dále jsou to tyto modlitby: vstupní modlitba, modlitba nad dary a modlitba po přijímání. Kněz, stojící v čele shromáždění a představující osobu Kristovu, se těmito modlitbami obrací k Bohu jménem všeho svatého lidu a všech přítomných. Právem se jim proto říká »předsednické modlitby«.

31. Rovněž přísluší knězi, který předsedá shromáždění, pronášet některé úvodní výzvy stanovené v samotném obřadu. Tam, kde to rubriky stanoví, může je celebrant poněkud upravit, aby odpovídaly chápání účastníků; ať však dbá na to, aby byl vždy zachován smysl úvodní výzvy uvedené v misálu, a ať ji vyjádří jen několika málo slovy. Předsedajícímu knězi přísluší také řídit bohoslužbu slova a udělit závěrečné požehnání. Dále může několika slovy uvést věřící po úvodním pozdravu a před úkonem kajícnosti do mše toho dne, před čteními do bohoslužby slova, před prefací do eucharistické modlitby, nikdy ovšem v samotné eucharistické modlitbě, a uzavřít celou posvátnou činnost před propuštěním shromážděných.

32. Už sama povaha »předsednických« částí vyžaduje, aby byly pronášeny zřetelně a hlasitě a aby jim všichni pozorně naslouchali. Když je tedy kněz říká, je nevhodné modlit se něco jiného nebo zpívat. Proto také varhany a jiné hudební nástroje zmlknou.

33. Kněz, jako předsedající, přednáší modlitby jménem církve a shromážděné obce; někdy však pouze jménem svým, aby plnil svou službu s větší pozorností a zbožností. Takové modlitby, předepsané před čtením evangelia, při přípravě darů, před přijímáním kněze a po něm, říká potichu.

Ostatní mešní texty

34. Poněvadž slavení mše má svou povahou »společenský« ráz, mají důležité poslání také dialogy mezi knězem a shromážděnými věřícími, jakož i aklamace. Není to jen vnější znak společného slavení, nýbrž i podpora a vytváření společenství mezi knězem a lidem.

35. Aklamace a odpovědi věřících na pozdravení kněze a na modlitby vytvářejí takový stupeň činné účasti, jakého mají shromáždění věřící dosáhnout při každém způsobu slavení mešní liturgie, aby byla jasně vyjádřena a podporována součinnost celé obce.

36. Jiné části, které jsou velmi užitečné k tomu, aby se projevila a byla podpořena činná účast věřících, a které patří celému shromáždění, jsou především úkon kajícnosti, vyznání víry, přímluvy a modlitba Páně.

37. Konečně další texty:

a) některé tvoří samostatný obřad nebo úkon: chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu, responsoriální žalm, Aleluja a verš před evangeliem, Svatý, aklamace při anamnézi a zpěv po přijímání;

b) některé doprovázejí jiný obřad: vstupní zpěv, zpěv k přípravě darů, k lámání chleba (Beránku Boží) a k přijímání.

Způsob pronášení různých textů

38. V textech, které má kněz nebo jáhen nebo lektor anebo všichni pronášet srozumitelně a nahlas, má přednes odpovídat druhu textu — podle toho, zda je to čtení, modlitba, výzva, aklamace anebo zpěv; stejně tak má odpovídat způsobu slavení či slavnostnosti shromáždění. Vedle toho je třeba brát zřetel na povahu jazyka a národní svéráz.

Proto je v následujících rubrikách a normách třeba chápat výraz »říkat« nebo »pronášet« tak, že se vztahují jak na zpěv, tak na recitaci, při zachování zásad vyložených výše.

Důležitost zpěvu

39. Apoštol vybízí věřící, kteří se scházejí v očekávání příchodu svého Pána, aby společně zpívali žalmy, hymny a duchovní písně (srov. Kol 3,16). Zpěv je totiž znamením plesání srdce (srov. Sk 2,46). Proto sv. Augustin správně říká: »Kdo miluje, ten zpívá,« a již ve starověku vzniklo přísloví: »Dvakrát se modlí, kdo dobře zpívá.«

40. Při slavení mše je tedy třeba velice si vážit zpěvu s přihlédnutím k národnímu svérázu i k možnostem jednotlivých liturgických shromáždění. I když není vždycky nutné, např. při mších ve všední dny, zpívat všechny texty, které jsou určeny ke zpěvu, je třeba dbát o to, aby zpěv služebníků a lidu nechyběl o nedělích a zasvěcených svátcích.

Při výběru částí, které se skutečně zpívají, je třeba dát přednost závažnějším a zvláště těm, které mají zpívat kněz nebo jáhen či lektor s odpovědí lidu, nebo kněz i lid společně.

41. Jsou-li jinak stejné podmínky, patří čelné místo gregoriánskému chorálu jako vlastnímu zpěvu římské liturgie. Jiné druhy liturgické hudby, zvláště polyfonie, nejsou nijak vyloučeny, jestliže odpovídají duchu liturgického úkonu a podporují účast všech věřících.

Poněvadž v dnešní době se stále častěji scházejí věřící různých národů, je prospěšné, aby uměli společně zpívat snadným nápěvem latinsky alespoň některé části mešního ordinária, zvláště vyznání víry a modlitbu Páně.

Gesta a držení těla

42. Gesta a držení těla u kněze, jáhna, přisluhujících i lidu mají směřovat k tomu, aby celá bohoslužba vynikala krásou a vznešenou jednoduchostí, aby byl chápán správný a plný význam jejích jednotlivých částí a aby byla podporována účast všech. Je tedy třeba věnovat pozornost spíše tomu, co stanoví tyto Všeobecné pokyny a předávané zvyklosti římského obřadu a co přispívá k společnému duchovnímu prospěchu Božího lidu, než soukromému sklonu či názorům.

Stejné držení těla, které mají zachovávat všichni účastníci, je znamením jednoty členů křesťanského společenství shromážděného k posvátné liturgii. Vyjadřuje totiž smýšlení i city účastníků a podporuje je.

43. Věřící ať stojí od začátku vstupního zpěvu nebo od chvíle, kdy kněz přichází k oltáři, až ke vstupní modlitbě včetně, při zpěvu Aleluja před evangeliem a při četbě evangelia, při vyznání víry a přímluvách, od výzvy před modlitbou nad dary Modlete se, bratři a sestry (nebo Modleme se, aby Bůh přijal) až do konce mše s výjimkou toho, co bude řečeno dále.

Ať sedí při čteních před evangeliem a responsoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů; a podle okolností též při posvátném mlčení po přijímání.

Ať pokleknou k proměňování, nebrání-li jim v tom nemoc, nedostatek místa, množství přítomných či jiné rozumné důvody. Ti, kdo při proměňování nepokleknou, ať udělají hlubokou úklonu, když kněz po proměňování pokleká.

Biskupská konference však může gesta a držení těla popsané v mešním řádu přizpůsobit, podle práva, svérázu a rozumným tradicím národů. Bude však třeba dbát, aby odpovídaly smyslu a charakteru jednotlivých částí mešní liturgie. Kde je zvykem, že lid po skončení aklamace Svatý klečí stále až do konce eucharistické modlitby a před přijímáním, když kněz říká: Hle, Beránek Boží, je chvályhodné to zachovat.

K dosažení jednoty v gestech a držení těla při určitém konkrétním slavení bohoslužby mají věřící poslechnout pokyny, které pronáší jáhen nebo přisluhující laik nebo kněz, jak je to stanoveno v misálu.

44. Ke gestům se počítají také tyto činnosti a průvody: když kněz s jáhnem a přisluhujícími přicházejí k oltáři, když jáhen před čtením evangelia přináší evangeliář či knihu evangelií k ambonu, když věřící přinášejí dary a když přistupují k přijímání. Sluší se, aby se tyto činnosti a průvody pojily s krásou a konaly se za doprovodu zpěvů k tomu určených podle norem stanovených pro každou z těchto příležitostí.

Mlčení

45. Jako součást bohoslužby je také třeba zachovávat ve stanoveném čase posvátné mlčení. Jeho povaha je závislá na tom, o kterou část mše jde: při úkonu kajícnosti a po výzvě k modlitbě se jednotlivci v duchu usebírají; po čtení nebo homilii krátce rozjímají o tom, co slyšeli; po přijímání pak ve svém srdci chválí Boha a modlí se.

Je chvályhodné zachovávat už před začátkem bohoslužby mlčení v kostele, v sakristii a v prostorách k nim přilehlých, aby se všichni zbožně a řádně připravovali k jejímu slavení.

III. JEDNOTLIVÉ ČÁSTI MŠE

A) Úvodní obřady

46. Obřady, které předcházejí bohoslužbě slova, totiž příchod, pozdravení, úkon kajícnosti, Kyrie, Sláva na výsostech Bohu a vstupní modlitba, mají povahu začátku, úvodu a přípravy.

Účelem těchto obřadů je, aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie.

Při některých bohoslužbách, které se podle liturgických knih spojují se mší, se vstupní obřady vynechávají nebo konají zvláštním způsobem.

Příchod

47. Když se lid shromáždil, zatímco přichází kněz s jáhnem a přisluhujícími, začne se zpívat vstupní zpěv. Smyslem tohoto zpěvu je zahájit bohoslužbu, podporovat jednotu všech shromážděných, uvést jejich mysl do tajemství liturgické doby nebo svátku a provázet průvod kněze s přisluhujícími.

48. Zpívá jej buď schola střídavě s lidem, nebo střídavě zpěvák a lid, nebo jej celý zpívá lid, nebo samotná schola. Může se použít antifony s příslušným žalmem z Graduale Romanum nebo z Graduale simplex nebo i jiného zpěvu vhodného pro tuto posvátnou činnost, liturgický den nebo dobu, jehož text schválila biskupská konference.

Pokud se při příchodu kněze nezpívá, recituje se antifona z misálu; říkají ji všichni věřící nebo jen někteří z nich nebo lektor; jinak ji říká kněz sám a může ji také upravit jako úvodní výzvu (srov. č. 31).

Pozdravení oltáře a shromážděného lidu

49. Když kněz, jáhen a přisluhující přijdou do presbytáře, pozdraví oltář hlubokou úklonou.

Na znamení úcty kněz a jáhen oltář políbí; kněz může okouřit kříž a oltář.

50. Po vstupním zpěvu kněz stojí u sedadla a spolu s celým shromážděním se znamená znamením kříže. Potom kněz pozdravem probudí ve shromážděných věřících vědomí přítomnosti Páně. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se projevuje tajemství shromážděné církve.

Po pozdravení lidu může kněz nebo jáhen nebo přisluhující laik několika slovy uvést věřící do mše toho dne.

Úkon kajícnosti

51. Potom kněz vyzve k úkonu kajícnosti. Po krátké chvíli mlčení jej koná celé shromáždění všeobecným vyznáním hříchů a kněz jej zakončí rozhřešením, které však nemá účinnost svátosti pokání.

V neděli, zvláště v době velikonoční, se může obvyklý úkon kajícnosti nahradit svěcením vody a pokropením lidu na památku křtu.

Kyrie, eleison

52. Po úkonu kajícnosti vždy následuje Kyrie, eleison (Pane, smiluj se), pokud již nebylo v úkonu kajícnosti. Poněvadž je to zpěv, kterým věřící oslavují Pána a vyprošují si jeho milosrdenství, obvykle ho zpívají všichni: takže na něm má účast jak lid, tak schola nebo zpěvák.

Každá aklamace se obvykle pronáší dvakrát; s přihlédnutím k povaze různých jazyků, hudebním důvodům a jiným okolnostem se ovšem může opakovat i víckrát. Pokud se Kyrie zpívá jako součást úkonu kajícnosti, vkládá se před jednotlivé aklamace »tropus«.

Sláva na výsostech Bohu

53. Sláva na výsostech Bohu je velmi starý a úctyhodný hymnus. Tímto chvalozpěvem církev, shromážděná v Duchu Svatém, oslavuje a prosí Boha Otce a Beránka. Text tohoto chvalozpěvu nelze nahradit jiným. Začíná kněz nebo podle vhodnosti zpěvák nebo schola, zpívají jej však všichni společně, nebo lid střídavě se scholou, nebo samotná schola. Nezpívá-li se, říkají jej všichni společně nebo střídavě dva chóry.

Zpívá se nebo říká o nedělích mimo dobu adventní a postní, též o slavnostech a svátcích a při význačných příležitostech.

Vstupní modlitba

54. Potom kněz vybídne lid k modlitbě. Všichni spolu s knězem chvíli mlčí, aby si uvědomili, že stojí před tváří Boží, a v duchu si připravili své prosby. Tehdy kněz pronáší modlitbu, která se nazývá vstupní. V ní je vyjádřena povaha právě slavené bohoslužby. Podle starobylé tradice církve se vstupní modlitba obvykle obrací k Bohu Otci skrze Krista v Duchu Svatém a uzavírá se trinitárním, tj. delším zakončením:

obrací-li se k Otci: Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků;

obrací-li se k Otci, ale ke konci je zmínka o Synu: Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků;

obrací-li se k Synu: Neboť ty žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

Lid se k prosbě připojuje a aklamací Amen přijímá modlitbu za svou.

Ve mši se říká vždy jen jedna vstupní modlitba.

B) Bohoslužba slova

55. Hlavní část bohoslužby slova tvoří čtení z Písma svatého proložená mezizpěvy; homilie, vyznání víry a přímluvy neboli modlitba věřících ji rozvíjejí a uzavírají. Ve čteních, která homilie vykládá, totiž Bůh mluví k svému lidu, zjevuje tajemství vykoupení a spásy a nabízí duchovní pokrm. Sám Kristus je svým slovem přítomen uprostřed věřících. Toto Boží slovo si lid přivlastňuje mlčením a zpěvy a hlásí se k němu vyznáním víry. Jím posílen se v přímluvách modlí za potřeby celé církve a za spásu celého světa.

Mlčení

56. Bohoslužba slova se má slavit tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné vyvarovat se jakékoli uspěchanosti, která je na překážku usebranosti. Do bohoslužby slova vhodně patří také krátké chvíle mlčení, přizpůsobené shromáždění — v nich ať srdce s přispěním Ducha Svatého přijímá Boží slovo a připravuje odpověď modlitbou. Tyto chvíle mlčení se mohou zachovávat např. před začátkem bohoslužby slova, po prvním a druhém čtení a po homilii.

Biblická čtení

57. Ve čteních se věřícím připravuje stůl Božího slova a otevírá se jim přístup k pokladům bible. Je proto vhodnější dodržovat rozvržení biblických čtení, které jasně ukazuje jednotu obojího Zákona a dějin spásy; není dovoleno nahrazovat čtení a responsoriální žalm, obsahující Boží slovo, jinými, nebiblickými texty.

58. Při mši s účastí lidu se čtení přednášejí vždy z ambonu.

59. Podle tradice není úkol přednášet čtení úkolem předsedajícího, nýbrž přisluhujících. Čtení tedy přednáší lektor, evangelium však jáhen nebo, není-li přítomen, jiný kněz. Není-li k dispozici jáhen ani jiný kněz, čte evangelium sám celebrující kněz; a není-li přítomen ani vhodný lektor, čte celebrující kněz i ostatní čtení.

Ten, kdo čte, pronáší na konci čtení aklamaci a shromážděný lid svou odpovědí prokazuje poctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností.

60. Předčítání evangelia je vyvrcholením bohoslužby slova. Že je mu třeba prokazovat nejvyšší úctu, učí sama liturgie, protože ho oproti ostatním čtením odlišuje zvláštní poctou: ten, kdo má evangelium předčítat, připravuje se na to požehnáním nebo modlitbou; věřící aklamacemi uznávají a vyznávají, že je mezi nimi přítomen Kristus a že k nim promlouvá, a proto mu naslouchají vstoje; evangeliáři se prokazují zvláštní znamení úcty.

Responsoriální žalm

61. Po prvním čtení následuje responsoriální žalm, který je nedílnou součástí bohoslužby slova a má velký význam liturgický a pastorační, protože napomáhá rozjímání o Božím slově.

Responsoriální žalm má odpovídat jednotlivým čtením a obvykle se bere z lekcionáře.

Responsoriální žalm je vhodnější zpívat, aspoň pokud jde o odpověď lidu. Proto žalmista neboli zpěvák žalmu přednáší verše žalmu na ambonu nebo na jiném vhodném místě a celé shromáždění vsedě naslouchá a obvykle se zúčastňuje opakovanou odpovědí, pokud se žalm nepřednáší vcelku, tj. bez odpovědi. Aby se však lid mohl snáze podílet na přednesu tohoto žalmu opakovanou odpovědí, byly pro různé doby liturgického roku a pro světce patřící k určitému stavu vybrány některé texty odpovědí a žalmů, jichž se může používat místo textu odpovídajícího čtení, kdykoli se žalm zpívá. Pokud se žalm nemůže zpívat, přečte se způsobem vhodným pro rozjímání o Božím slově.

Místo žalmu uvedeného v lekcionáři se také může zpívat buď graduální responsorium z Graduale Romanum, nebo responsoriální či alelujový žalm z Graduale simplex, jak jsou v těchto knihách uvedeny.

Aklamace před evangeliem

62. Po čtení, které bezprostředně předchází evangeliu, se zpívá Aleluja nebo jiný zpěv předepsaný v rubrikách, jak to vyžaduje liturgická doba. Tato aklamace tvoří samostatný obřad či úkon, jímž shromáždění věřících vítá Pána, který k němu bude v evangeliu promlouvat, pozdravuje ho a zpěvem vyznává svou víru. Aklamaci zpívají všichni vstoje, začíná schola nebo zpěvák, a může se i opakovat; vložený verš však zpívá schola nebo zpěvák.

a) Aleluja se zpívá po celý rok mimo dobu postní. Příslušné verše se berou buď z lekcionáře, nebo z Graduale.

b) V době postní se místo Aleluja zpívá verš před evangeliem uvedený v lekcionáři. Také se může zpívat druhý žalm neboli traktus, tak jak je uveden v Graduale.

63. Je-li před evangeliem pouze jedno čtení:

a) v době, kdy se říká Aleluja, může se použít buď alelujový žalm, nebo žalm a Aleluja s příslušným veršem;

b) v době, kdy se Aleluja neříká, může se použít buď žalm a verš před evangeliem, nebo pouze žalm;

c) pokud se Aleluja nebo verš před evangeliem nezpívají, mohou se vynechat.

64. Sekvence, která je kromě dní Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha Svatého nezávazná, se zpívá před Aleluja.

Homilie

65. Homilie je součástí liturgie a velmi se doporučuje. Je totiž nutná k posile křesťanského života. Má být výkladem zaměřeným buď na něco z přečtených úryvků Písma svatého, anebo některého textu ordinária či propria mše toho dne, s přihlédnutím k právě slavenému tajemství anebo ke zvláštním potřebám posluchačů.

66. Homilii má mít obvykle sám celebrující kněz, může ji svěřit koncelebrujícímu knězi, nebo někdy podle vhodnosti i jáhnovi, nikdy však laikovi. Ve zvláštních odůvodněných případech může mít homilii také biskup nebo kněz, který se účastní bohoslužby, ale nemůže koncelebrovat.

O nedělích a zasvěcených svátcích je homilie závazná ve všech mších, kterých se zúčastní lid, a nelze ji vynechat, leda z vážného důvodu. V ostatní dny se doporučuje, zvláště v době adventní, postní a velikonoční; rovněž o různých svátcích a příležitostech, kdy se lid schází do kostela v hojnějším počtu.

Po homilii je vhodné zachovat krátkou chvíli mlčení.

Vyznání víry

67. Vyznání víry má za cíl, aby všechen shromážděný lid odpověděl na Boží slovo zvěstované ve čteních z Písma svatého a vyložené v homilii a aby si pronášením »pravidla víry« ve znění schváleném pro použití v liturgii připomněl a vyznal velká tajemství víry, dříve než je začne slavit v eucharistii.

68. Vyznání víry zpívá nebo říká kněz spolu s lidem o nedělích a slavnostech; může se říkat také při zvláštních slavnostnějších příležitostech.

Zpívá-li se, začíná kněz nebo podle vhodnosti zpěvák nebo schola, zpívají jej však všichni společně, nebo lid střídavě se scholou.

Nezpívá-li se, recitují vyznání víry všichni společně nebo střídavě dva chóry.

Přímluvy

69. Na Boží slovo, které s vírou přijal, lid jistým způsobem odpovídá v přímluvách neboli modlitbě věřících a vykonává úkol svého křestního kněžství i tím, že prosí Boha za spásu všech lidí. Je prospěšné, aby se takováto modlitba obvykle konala ve mších s účastí lidu, a to tak, aby obsahovala prosby za církev svatou, za ty, kdo nám vládnou, za ty, kdo jsou obtíženi různými těžkostmi, za všechny lidi a spásu celého světa.

70. Pořadí úmyslů je obvykle toto:

a) za potřeby církve;

b) za státní představitele a spásu celého světa;

c) za ty, které tíží jakékoli nesnáze;

d) za místní společenství.

Avšak při zvláštní příležitosti, jako je biřmování, sňatek, pohřeb, se pořadí úmyslů může upravit s větším přihlédnutím k této zvláštní příležitosti.

71. Prosebnou modlitbu řídí celebrující kněz od sedadla. Na začátku krátkou úvodní výzvou vybídne věřící k modlitbě a prosebnou modlitbu zakončí závěrečnou modlitbou. Předkládané úmysly ať jsou střízlivé, sestavené s moudrou volností a stručností a ať vyjadřují prosebnou modlitbu celého společenství.

Přednáší je z ambonu nebo z jiného vhodného místa jáhen nebo zpěvák nebo lektor nebo věřící laik.

Lid přitom stojí a vyjadřuje svou prosbu buď společnou invokací po pronesení jednotlivých úmyslů, anebo tím, že se mlčky modlí.

C) Slavení eucharistie

72. Při poslední večeři ustanovil Kristus velikonoční oběť i hostinu. Jí se oběť kříže stává v církvi trvale přítomnou, když kněz — reprezentující Krista Pána — činí totéž, co konal sám Pán a co přikázal učedníkům, aby konali na jeho památku.

Kristus totiž vzal chléb a kalich, vzdal díky, lámal, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte, jezte, pijte; toto je moje tělo; toto je kalich mé krve. To čiňte na mou památku. Proto církev uspořádala celé slavení eucharistie do takovýchto částí, aby odpovídaly těmto Kristovým slovům a úkonům:

a) Při přípravě darů se přináší k oltáři chléb a víno s vodou, tedy ty prvky, které Kristus vzal do svých rukou.

b) V eucharistické modlitbě se vzdávají díky Bohu za celé dílo spásy a přinesené dary se stávají Kristovým tělem a krví.

c) Při lámání chleba a při přijímání věřící, i když je jich mnoho, přijímají z jednoho chleba tělo a z jednoho kalicha krev Páně, stejně jako apoštolové z rukou samotného Krista.

Příprava darů

73. Na začátku slavení eucharistie jsou přinášeny k oltáři dary, které se stanou Kristovým tělem a krví.

Především se připraví oltář neboli stůl Páně, který je centrem celého slavení eucharistie. Umístí se na něm korporál, purifikatorium, misál a kalich, pokud se kalich nepřipravuje na abaku.

Potom se přinášejí dary. Je chvályhodné, když chléb a víno přinášejí věřící. Kněz nebo jáhen je od nich na vhodném místě přijímá, aby je odnesl na oltář. Ačkoli chléb a víno určené k bohoslužbě už věřící nepřinášejí ze svého jako kdysi, přece si obřad přinášení darů uchovává svůj duchovní smysl a význam.

Vítány jsou i peníze nebo jiné dary pro chudé nebo pro kostel, které věřící přinesli anebo které byly vybrány v kostele; ty se uloží na vhodném místě mimo eucharistický stůl.

74. Průvod, ve kterém se dary přinášejí, je provázen zpěvem k přípravě darů (srov. č. 37b); má trvat aspoň tak dlouho, dokud se dary neuloží na oltář. O způsobu, jakým se tento zpěv zpívá, platí tytéž normy jako o vstupním zpěvu (srov. č. 48). Příprava darů může být vždy doprovázena zpěvem, i bez průvodu s dary.

75. Chléb a víno klade kněz na oltář a modlí se přitom předepsané modlitby. Dary položené na oltář může kněz okouřit a potom také kříž a samotný oltář, aby se naznačilo, že oběť církve a její modlitba stoupá jako dým kadidla před Boží tvář. Po okouření darů a oltáře mohou být jáhnem nebo jiným přisluhujícím okouřeni i kněz pro svou posvátnou službu a lid kvůli křestní důstojnosti.

76. Potom si kněz u strany oltáře umývá ruce. Tímto obřadem se vyjadřuje touha po vnitřní očistě.

Modlitba nad dary

77. Po položení darů na oltář a po skončení průvodních obřadů se výzvou ke společné modlitbě s knězem a modlitbou nad dary uzavírá příprava darů a připravuje eucharistická modlitba.

Ve mši se říká jen jedna modlitba nad dary; uzavírá se kratším zakončením: Skrze Krista, našeho Pána; je-li v ní však ke konci zmínka o Synu: Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.

Lid se k prosbě připojuje a aklamací Amen přijímá modlitbu za svou.

Eucharistická modlitba

78. Nyní začíná střed a vrchol celého slavení eucharistie, totiž vlastní eucharistická modlitba, tj. modlitba díkůvzdání a posvěcení. Kněz vybízí lid, aby pozvedl srdce k Pánu modlitbou s díkůčiněním, a zahrnuje všechny do této modlitby, kterou vysílá jménem celého shromáždění skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém k Bohu Otci. Smyslem této modlitby je spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznávání velikých činů Božích a v podání oběti. Eucharistická modlitba vyžaduje, aby jí všichni naslouchali s úctou a mlčky.

79. Hlavní prvky, ze kterých se skládá eucharistická modlitba, se mohou rozlišit takto:

a) Díkůvzdání (vyjádřené zvláště prefací): kněz jménem veškerého svatého lidu oslavuje Boha Otce a vzdává mu díky za celé dílo spásy nebo za jeho určitou část podle různého charakteru dne, svátku či doby.

b) Aklamace: celé shromáždění se připojuje k nebeským zástupům a zpívá Svatý; tato aklamace je součástí eucharistické modlitby, pronášejí ji všichni společně s knězem.

c) Epikléze: církev zvláštními prosbami vyprošuje sílu Ducha Svatého, aby věřícími přinesené dary byly proměněny, a tak se staly Kristovým tělem a krví, a aby neposkvrněná oběť byla ke spáse těm, kdo na ní budou mít účast při svatém přijímání.

d) Zpráva o ustanovení a proměňování: slovy a činy Kristovými se koná oběť, kterou Kristus ustanovil při poslední večeři, když obětoval své tělo a krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k jídlu a pití a dal jim příkaz, aby toto tajemství nepřetržitě slavili.

e) Anamnéze: církev plní příkaz obdržený skrze apoštoly od Krista Pána a slaví Kristovu památku vzpomínkou zvláště na jeho požehnané utrpení, slavné vzkříšení a nanebevstoupení.

f) Podání oběti: při slavení této památky církev, a to především ta, která je tu teď shromážděna, obětuje v Duchu Svatém neposkvrněnou oběť Otci. Církev usiluje dosáhnout toho, aby se věřící učili obětovat nejen neposkvrněnou oběť, ale i sami sebe, aby byli den ze dne Kristem prostředníkem vedeni k sjednocení s Bohem a mezi sebou, aby tak Bůh byl všechno ve všem.

g) Prosby: jimi se vyjadřuje, že eucharistie se slaví ve společenství s celou církví jak nebeskou, tak pozemskou, a že se přináší oběť jak za ni, tak za všechny její členy, živé i mrtvé, kteří jsou povoláni k účasti na vykoupení a spasení získaném Kristovým tělem a krví.

h) Závěrečná doxologie: jí se vyjadřuje oslava Boží; stvrzuje a uzavírá ji aklamace lidu: Amen.

Obřad přijímání

80. Poněvadž eucharistická slavnost je velikonoční hostina, je prospěšné, aby podle příkazu Páně věřící řádně připraveni přijímali jeho tělo a krev jako duchovní pokrm. K tomu směřuje lámání a jiné přípravné obřady, které věřící k přijímání bezprostředně přivádějí.

Modlitba Páně

81. V modlitbě Páně se žádá o každodenní (»vezdejší«) chléb, který křesťanům především připomíná chléb eucharistický; v ní se prosí za očištění od hříchů, aby tak svaté věci mohly být dány skutečně svatým. Kněz pronáší výzvu k modlitbě, potom tuto modlitbu říkají všichni věřící společně s knězem, kněz sám přidává embolismus a lid ho uzavře doxologií. Embolismus, rozvíjející poslední prosbu modlitby Páně, vyprošuje, aby celé společenství věřících bylo zbaveno moci zla.

Výzva, samotná modlitba, embolismus i doxologie, kterou lid toto všechno uzavírá, se zpívají anebo pronášejí nahlas.

Pozdravení pokoje

82. Následuje pozdravení pokoje, jímž církev vyprošuje pokoj a jednotu pro sebe a celou lidskou rodinu a jímž věřící vyjadřují církevní společenství a vzájemnou lásku, dříve než přijmou svátost.

Způsob, jakým se pozdravení pokoje koná, určí biskupské konference podle svérázu a zvyklostí národů. Sluší se však, aby každý střízlivě pozdravil pozdravením pokoje jen ty sobě nejbližší.

Lámání chleba

83. Kněz láme eucharistický chléb; je-li třeba, pomáhá mu jáhen nebo koncelebrant. Gesto lámání chleba, které Kristus udělal při poslední večeři a které dalo v apoštolské době jméno celé eucharistii, symbolizuje skutečnost, že množství věřících vytváří jedno tělo (1 Kor 10,17), když společně přijímá z jednoho chleba života, kterým je Kristus, zemřelý a zmrtvýchvstalý pro spásu světa. Lámání začíná po pozdravení pokoje a je třeba ho konat s patřičnou úctou, ale zbytečně ho neprotahovat a nepřisuzovat mu nepřiměřenou důležitost. Tento obřad je vyhrazen knězi a jáhnovi.

Kněz láme chléb a vpouští část hostie do kalicha, aby naznačil jednotu těla a krve Páně v díle spásy, totiž těla Ježíše Krista živého a oslaveného. Schola nebo zpěvák obvykle zpívá nebo aspoň nahlas říká prosebné volání Beránku Boží a lid odpovídá. Toto volání doprovází lámání chleba, a proto se může opakovat, kolikrát je třeba, než se lámání dokončí. Nakonec se uzavře slovy daruj nám pokoj.

Přijímání

84. Kněz se tichou modlitbou připravuje, aby Kristovo tělo a krev přijal s užitkem. I věřící se připravují a mlčky se modlí.

Potom kněz věřícím ukazuje nad paténou nebo nad kalichem eucharistický chléb a zve je ke Kristově hostině. Současně vzbuzuje s věřícími úkon pokory předepsanými slovy evangelia.

85. Je velice vhodné, aby věřící přijímali tělo Páně z hostií proměněných v téže mši, jak je to povinen dělat i sám kněz, a v určitých případech (srov. č. 283) aby přijímali též z kalicha — tím i skrze tato znamení lépe vynikne, že přijímání je účast na právě konané oběti.

86. Když kněz přijímá svátost, začíná zpěv k přijímání. Jeho posláním je vyjádřit jednotou hlasů duchovní jednotu přijímajících, ukázat radost srdce a zdůraznit, že průvod těch, kdo jdou přijímat eucharistii, má charakter »společenství«. Zpěv pokračuje během přijímání věřících. Zpívá-li se po přijímání hymnus po přijímání, je třeba zpěv k přijímání včas ukončit.

Je třeba se postarat, aby také zpěváci mohli snadno přistoupit k přijímání.

87. Pro zpěv k přijímání se může použít buď antifony z Graduale Romanum, ať už se žalmem nebo samotné, nebo antifony se žalmem z Graduale simplex, anebo jiného vhodného zpěvu schváleného biskupskou konferencí. Zpívá jej buď samotná schola, nebo schola či zpěvák s lidem.

Nezpívá-li se, mohou recitovat antifonu z misálu buď všichni věřící, nebo někteří z nich, nebo lektor, anebo sám kněz po svém přijímání, dříve než jde podávat věřícím.

88. Když podávání skončí, kněz i věřící se mohou chvíli potichu modlit. Celé shromáždění může též zpívat žalm či jiný chvalozpěv nebo hymnus.

89. Tuto modlitbu Božího lidu i celý obřad přijímání završuje modlitba po přijímání. Říká ji kněz a prosí v ní za užitek ze slaveného tajemství.

Ve mši se říká jen jedna modlitba po přijímání, která se uzavírá kratším zakončením:

obrací-li se k Otci: Skrze Krista, našeho Pána;

obrací-li se k Otci, ale ke konci je v ní zmínka o Synu: Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků;

obrací-li se k Synu: Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Lid aklamací Amen přijímá modlitbu za svou.

D) Závěrečné obřady

90. Do závěrečných obřadů patří:

a) Krátká oznámení, je-li to potřeba.

b) Pozdravení a požehnání kněze, které je o některých dnech a při některých příležitostech obohaceno a vyjádřeno modlitbou nad lidem nebo jiným slavnostnějším textem.

c) Propuštění lidu jáhnem nebo knězem, aby se každý vrátil ke svému dobrému dílu, chválil Boha a dobrořečil mu.

d) Políbení oltáře knězem a jáhnem a potom hluboká úklona kněze, jáhna a ostatních přisluhujících před oltářem.